Mgr. Hana Marie Kunešová je ve svých 65 letech stále profesně činná a věrná mediální sféře, a to více jak 45 let. V současnosti spolupracuje se školou, která se zaměřuje na vzdělávání dětí neslyšících a sluchově postižených. Uplynulé 4 roky se věnovala činnosti v oblasti sociální politiky naší obce, konkrétně práci se seniory. A užívá si také jednu z nejkrásnějších životních rolí; je babičkou dvou úžasných vnuků, Maxíka a Lukáška.
V rámci své novinářské práce jste potkala spoustu inspirativních lidí. Pracovala jste s Václavem Havlem či Karlem Schwarzenbergem. Můžete nám o tom říct více?
„Pracovat“ je silné slovo. Pravdou je, že jsem měla tu čest být v blízkosti nejen těchto dvou jmenovaných osobností, ale věřte mi, že každé bližší setkání s jakoukoli veřejně známou osobností je inspirativní a zajímavé. Nesmíme ale přitom vyhledávat senzace! S panem exprezidentem jsem zažila zajímavé chvíle a pan kníže se stal na určitou dobu mým chlebodárcem; přijala jsem jeho výzvu a nastoupila do časopisu Respekt. Každý, kdo měl možnost poznat oba pány blíže, potvrdí má slova, že se měl od nich vždy co učit a přitom zažít i chvíle srandy. Rozhodně ani jeden nebyl suchopár a oba uměli život prožít. Byli mi inspirací…
Často pracujete se seniory a snažíte se jim pomoci v této životní etapě. V čem bychom si mohli brát ze seniorů příklad? V čem nám mohou být inspirací?
Se seniory pracuji od roku 2002, kdy jsem odešla ze Xantypy (life stylový časopis, který založila a dlouhá léta vedla jako šéfredaktorka Magdalena Dietlová). Vždy se jednalo o volnočasovou aktivitu. Víte, senioři nepotřebují pomáhat. Stačí s nimi být. Naopak jsou to oni, kteří pomáhají společnosti tím, že jsou, že nezištně nabízejí a dávají k dispozici své zkušenosti, znalosti a vedou nás laskavě a trpělivě životem, a to napříč generacemi. Jen my je jakoby nevidíme, dost často je ani nevnímáme a jejich hlas ke své škodě neslyšíme. Možná bychom dneska byli všichni dál. Utěšuje mne, že na konci života všichni zmoudříme, jak hezky říká herec Jaroslav Dušek.
Váš pořad Krása zralého věku, nebo i práce v sociální komisi pomáhá mnohým lidem. Co je spojuje? Komu jsou určeny?
Autorský pořad Krása zralého věku vznikl v době, kdy se největší pozornost věnovala především dětem a hendikepovaným. Na tuto myšlenku mne navedla moje maminka, která postrádala aktivní společenský kontakt nejen s lidmi své generace. A tak jsem od samého začátku propojovala stáří i mládí a zapojila také sponzory, kteří nejen drobnými dárky dělali radost seniorům v rámci programu, ale vypomohli i pořízením potřebného materiálu mnoha domovům pro seniory. Mládí i stáří mají hodně společného a vzájemně se krásně doplňují přes energie a radost ze života. Stačilo se vždy opřít o svou tvůrčí sílu, víru v dobrý výsledek a s láskou připravovat každé setkávání.
Na co jste za uplynulé funkční období, kdy jste byla v sociální komisi, pyšná? Co považujete za největší úspěch, ale i neúspěch? Co Vás mile překvapilo?
Jelikož pýcha předchází pád, snažím se nebýt pyšná. Ovšem pozor: hrdá jsem na mnoho svých počinů, kroků, nápadů i realizací. Realizované aktivity v rámci sociální komise lze shrnout do jediné věty: je nádherné být součástí pozitivních energií, vidět jiskřičky i šibalství v rozzářených očích dříve narozených a poznat, že věk je pouze číslo. Z tohoto vyplývá, že vše je úspěšné a dobré, neboť vždy získáváme zkušenosti, které nás vedou k moudrosti.
Co Vás práce ve veřejné funkci naučila?
Jednoznačně trpělivosti, dokázala jsem udržet nadhled a věřím, že i slušnost v jednání. K mé spokojenosti také schopnost vyslechnout si i opačný názor. A stále mít na paměti, že veřejná funkce má sloužit veřejnosti, proto je veřejná. Nikoli skrze ni prosazovat svůj osobní pohled, subjektivní vnímání věci či problému. Zvláště v politice by mělo platit: dokázat potlačit prosazování svého názoru za každou cenu, byť by byl v dané chvíli třeba i lepším řešením. Dříve nebo později se prokáže, co je života schopné. Všechno je v životě a veřejném zvláště relativní.
Práce s lidmi umí být mnohdy náročná a obzvlášť smutné příběhy každého zasáhnou. Vy ale sršíte elánem a zvládnete rozveselit každého, kdo Vás potká. Jaký na to máte recept?
Helenka Růžičková říkala v krásném televizním seriálu „Vlak dětství a naděje“, cituji: „Ježíšmarjá, na tragickej život já jsem pes.“ Já se připojuji. Ničeho se není v životě třeba bát, pokud si člověk věří. Na nic neexistuje univerzální recept, neboť každý člověk je ve svém člověčenství jedinečný a nenahraditelný. Za sebe bych snad jen přidala: stačí žít každý okamžik tady a teď s láskou a radostí. Dívejme se pozorně do svého času s vědomím, aby nám bylo vždycky dobře. Pustíme-li prožitky z mentální úrovně do svého srdce a začneme je žít, nikdo nás z naší cesty nemůže vyhodit. A to je na životě každého z nás krásné.
Máte spoustu zájmů, ale i povinností. Kde na to berete energii? Co je ten zázračný zdroj? Vesmír, příroda, všudy přítomná energie, láska ke všem a všemu, opření se o vnitřní sílu i pevnou víru, umět se radovat i z neúspěchu, neboť i tento nám přináší zkušenost. A také vědomí, že nic není špatné. Žiji to, co mám a vím, že všechno, co hledáme u druhých, máme v sobě.
