Díky stejnojmenné výstavě pořádané OSOP DCH objevil náš zastupitel Petr Malý doma „poklad“, který si zaslouží trochu připomenout. Jedná se o tzv. vyvlastňovací dekret – přikázání Místního národního výboru ze dne 24. ledna 1951, kterým komunisté sebrali rodině Malých jejich majetek, pozemky a nemovitosti, na kterých tehdy po staletí hospodařili a žili. Kvůli čemu? Dle trestní komise ONV Praha se Malí o svůj vlastní majetek údajně „nestarali dostatečně odpovědně“ a nedodali státu 113 kg hovězího a požadovanou tunu vepřového.
Šlo totiž právě o nesplnitelné odvody, které se staly nástrojem získání majetku soukromých zemědělců, neboť za nesplnění odvodů (byly navýšeny oproti Protektorátu o 30 %) byly schválně ukládány tak vysoké pokuty, aby je nebylo reálné uhradit. Fakticky se jednalo o předem připravené státní krádeže soukromých majetků, označované jako „vyvlastnění“. Jeden papír ze dne na den připravil rodinu skoro o veškerý majetek vytvářený celými generacemi jejích předků.
Akce směřovala primárně proti úspěšným sedlákům hospodařícím v rámci obce, kde měli po staletí vybudované významné postavení a vliv. Jejich slovo mělo v obci zásadní váhu, často se z jejich řad rekrutovali starostové. Dnes by se dalo moderně říct, že byli ve střetu zájmů, dříve ale lidé věřili, že když v obci mají starostové majetek a žijí zde, budou obec dobře spravovat, protože jim na ní záleží a zároveň potřebují, aby dobře fungovala. To se novému režimu nehodilo, neboť názor předních selských rodů, respektovaný místními obyvateli, často bránil násilné kolektivizaci. U sedláků také nešlo většinou o lidi, které by bylo možné ovlivnit a získat ke spolupráci s režimem, stejně jako kláštery, katolické církevní řády a jiné představitele elity státu.
Od roku 1948 byla komunisty vedena mimořádně agresivní kampaň proti těm, kteří odmítali vstoupit do JZD. Komunisté se snažili vyvolat nenávist obyvatelstva proti sedlákům, kteří byli prohlášeni za třídní nepřátele. I přesto nebyla tato strategie příliš úspěšná, jelikož vliv selských rodů i jejich dobré jméno bylo ve společnosti hluboce zakořeněno. Toto se komunistům podařilo zlomit až po zásazích a aplikaci metod sovětských „politických“ poradců-komisařů, kteří již s předchozími zkušenostmi čistek ze Sovětského svazu věděli, jakými pomluvami a brnkáním na struny závisti postupně vyvolat třídní nenávist nebo represemi strach u těch, kteří agitaci neuvěřili. Dehonestace sedláků se pak po mnoho let stala součástí politických projevů, stranických směrnic, novinových článků a soudních rozsudků. Tehdejší doba neznala sociální sítě, ale uměla si poradit. Po vesnicích třeba visely plakáty se seznamy lidí, kteří byli obviňováni z nedostatku potravin na trhu a jiných domnělých činů. Důsledkem bylo narušení vztahů mezi lidmi, do kterých se vkrádala zášť. Dodnes tato nenávist bohužel ze společnosti zcela nevymizela a místo původního respektu, kterým se sedlácké rodiny těšily, se stále ještě někdy u části obyvatel i dnes setkávají se závistí a útokům kvůli svým pozemkům a majetku.
Historikové odhadují, že v letech 1951 až 1953 přišlo v rámci „Akce Kulak“ (pejorativní název kulak byl přejatý z ruštiny), tímto způsobem o domov a majetek zhruba čtyři tisíce rodin. Mnozí sedláci byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k mnohaletému vězení či práci v uranových dolech. Klement Gottwald vedle používání termínů „kulak“ a sedlák pro živel, proti kterému má být na vesnici veden boj, doporučil výraz „boháč“, případně „statkář“. Jak se brzy ukázalo, pojmy „vesnický boháč“ i „kulak“ měly dostatečně pejorativní náboj, přičemž slovo „kulak“ svým nečeským a neslovenským původem dodávalo příslušnému nositeli punc čehosi cizorodého. Režim zabavoval a vyvlastňoval půdu, dobytek, zemědělské stroje i nemovitý majetek. Dětem ze selských rodin bylo znemožňováno studium. Celé rodiny byly systematicky rozvráceny a zpřetrhávány jejich kořeny, řada z nich násilně přestěhována mimo svoji domovskou obec, klidně i na druhý konec republiky, jelikož to byl často jediný způsob, jak sedláky připravit o vliv, aby se na ně zapomnělo.
Chabry byly sedláckých rodin plné. Karel Dvořák, dlouholetý starosta Chaber a prapradědeček Petra Malého, ve své knize Chabry – Čimice, jejich minulost a další vývoj uvádí dvacet jedna větších či menších selských usedlostí a s nimi spojených pozemků na našem území. Mezi přední chaberské rody vždy patřila rodina Vokurků, jejímž přímým pokračovatelem je místostarosta Jan Vokurka, dále například Míškovi, Macákovi, Suchých, Přádovi, Vomáčkovi, Stejskalovi, Dvořáků či rodina Malých a další. Není náhoda, že většinu z těchto jmen dokážete přiřadit k některému ze svých sousedů. Spousta z nich po revoluci musela o svůj ztracený majetek dlouho bojovat a někteří o něj bohužel nenávratně přišli. Přesto mohou hovořit alespoň o částečném štěstí, pokud jejich předci nezemřeli nebo nebyli uvězněni v komunistických kriminálech a lágrech.
Máte v rodině nějaké svoje vlastní podobné zkušenosti nebo historií pohnuté osudy? Budeme rádi, když se s námi o ně také podělíte.
Výstava připomínající Chabry, jak si je již nepamatujeme, probíhá od 12. ledna v KC Chaberský dvůr až do 26. 3. 2022. Bližší informace naleznete ZDE.
Přijďte se podívat.
